nejčastější otázka: JAK JSEM ZÍSKALA POZEMEK
Takto vypadal pozemek v roce 2010:
Učila jsem tehdy jezdit na koni čtyři lidi a ti mi společně (aniž by to věděli) pomohli. Dva z nich mi pomohli přímo se získáním pozemku. Jedna slečna – Míša (pracovala v realitní kanceláři) a jeden muž – Roman (majitel stavební firmy). Bavili jsme se o svých snech a životě. Radili mi, ať si koupím nějaký pozemek. Argumentovala jsem jim, že nevím, jak se to dělá a že nemám peníze, nevím, kde mám hledat, …Roman mi radil, ať hledám pozemek tam, kde jsem trávila dětství a kde se mi líbilo. Tak jsem řekla, že to bylo u babičky ve Velkém Týnci. Druhý týden jsem učila Míšu a ta mi řekla, že se v Týnci zrovna prodávají nějaké státní pozemky, ať se na ně mrknu. Další týden jsem to zase řekla Romanovi a on hned, ať je koupím, že mi na ně půjčí. Že by si chtěl koupit koně a že ho dá pak ke mně. Dokonce šel se mnou na veřejnou soutěž a pomohl mi pozemky koupit. Pamatuji, že jsem tam šla se zlomenou nohou. (Vypadá to, že jsem si před každou zásadní změnou nejdřív musela zlomit nohu, že by zastavení?). Prý měl o tom pozemku i sen, a že vypadá jako podkova. Tento pozemek rozhodně nevypadal jako místo snů. Byla to skládka plná stavebního a jiného odpadu. Koupila jsem nakonec jen 2 pozemky, na třetí už jsem si netroufla a koupila ho jiná žena.
Začátky na vlastním pozemku byly opravdu těžké. Nechtěla jsem být na všechno sama, tak jsem se spolčila s lidmi, kteří mě obrali i o to málo peněz, které jsem měla. Škola života je drsná.
Než jsem se s koňmi přestěhovala na svůj pozemek, stálo mě to mnoho práce a odvahy. Musela jsem ho oplotit, vyvrtat studnu a udělat přístřešek pro koně, zajistit seno, atd. Díky tomu mi život přivedl do cesty partnera, tesaře. Postavil mi tu většinu staveb a byl u mě i zaměstnaný. Po pár letech se nám narodila dcera, díky které jsem na sobě hodně zapracovala. Otevřeli jsme kvůli ni eko-školku Koníček, aby mohla i přesto, že začne povinnou docházku, dál běhat po venku a zůstat co nejvíc v přírodě a svobodná. Ač jsem žila svůj sen s koňmi, ve vztahu, jsem nebyla šťastná. Snažila jsem se přizpůsobit partnerovi a potlačovat svou svobodomyslnost i zájem o rozvoj vědomí. Partner pochází z Jižní Moravy, kde žije v blízkosti svých rodičů a ve stejném duchu, což je pro mě nepřijatelné.
Nakonec jsem byla úplně bez energie, nešťastná, věčně s migrénou a pod tíhou svých problémů, zlomená, s bolestmi zad. Bylo mi jasné, že takhle žít dál nemůžu a změnu musím začít u sebe. Začala jsem pracovat na seberozvoji, chodit na přednášky o vztazích, léčení vnitřního dítěte, o rodové zátěži…Prošla jsem si kolečko přes semináře, léčitele, kraniosakrální terapii, Vojtovu metodu, cvičení, atd. Ale změnu myšlení a postojů za vás nikdo neudělá, musíte najít odvahu vidět své chyby a nefunkční vzorce chování. Po dlouhých letech práce na sobě, jsem se zbavila emoční závislosti na partnerovi, dospěla jsem v ženu, nechala si postavit vysněný domeček v přírodě, kde naplňuji své poslání.
Učím se znovu spoléhat sama na sebe a mám možnost žít svůj vysněný život v přírodě mezi koňmi. Jsem vděčná, že má dcera má koně taky ráda a zatím ji tento život mimo dnešní civilizaci baví. Nemáme TV , stačí nám internet, nakupování nás nebaví a společný čas si nejčastěji užíváme venku. Podařilo se mi splnit si všechny své sny – cestování, život s koňmi, měla jsem i kavárnu, zřídila jsem pro dceru lesní školku a teď už nemusím nic plnit ani si dokazovat a můžu žít, jak chci. Hurá…. Ráda bych ostatní inspirovala, jak se dá žít jinak a vlastně mimo systém.
Historie
Jako občanské sdružení funguje Corazon od roku 2007. Zakladatelkou je Lenka Hnilicová.
Do podzimu 2009 jsme působili na pronajatých místech, naposledy na Fortu XVII. v Křelově u Olomouce.
Od října 2009 jsme se konečně přemístili na vlastní pozemek mezi obcemi Velký Týnec a Čechovice, a tak naše aktivity výrazně rozšiřujeme. Po změně legislativy jsme z.ú. (zapsaný ústav).
Nebudujeme velké stáje, ale snažíme se udělat koním život podle jejich představ. Chceme zachovat co nejpřirozenější podmínky a nabídnout místo, kde se budeme moci setkávat se zvířaty, s přírodou.
Naším cílem je také učit děti nebát se zvířat, mluvit s nimi a učit se vzájemnému porozumění. Není to jen o ježdění, ale o vzájemné důvěře a pomoci.